Půlmaraton v Drážďanech

 

„Co kdybychom si na podzim zaběhli v Drážďanech půlmaratón?“

„A kdy to je? Tam se běží taky maratón, že jo.“

„Jo, a taky desítka, všechno dohromady. Je to třetí neděli v říjnu, ale tam je termín Poháru přátelství, tak bychom museli v sobotu po závodu odjet. No ještě uvidíme.“

„To by asi šlo, já bych si mohla zkusit zaběhnout maratón.“

 

            Asi takto vypadala naše debata s Blankou na jaře na pražském půlmaratónu. Vzhledem k tomu, že na termín „Drážďan“ byly posunuty naše robácké závody, postupně jsem od úmyslu zaběhnout si na podzim ještě jeden půlmaratón upouštěl, zejména pro organizační potíže. Naštěstí se termín Poháru přátelství změnil a posunul se o týden dopředu. Mohli jsme se tedy přihlásit. Blanka se po konzultaci s trenérem (běhy koná za atletický oddíl AC Moravská Slávia Brno) rozhodla, že poběží také půlmaraton. Na rozdíl ode mne jich letos naběhala více než jeden.

            Na internetových stránkách www.dresden-marathon.de jsou základní informace o závodu a statistika předchozích ročníků. Potěšitelné bylo, že průměrná teplota je kolem 15 °C a že profil tratě nemá téměř žádné stoupání s výjimkou výběhů od Labe. Všechny tři závody startují najednou. Zázemí je v Kongresovém centru, u kterého je také umístěn cíl. Start je o jednu ulici vedle. Startovní čísla a čipy se vyzvedávají již dva dny předem a v den závodu od 7.00 do 09.00 hod. Start je v 10.00 hod.

 

„Myslím, že letos jim to počasí výrazně zkazí teplotní průměr“ konstatoval jsem ve čtvrtek při pohledu na teploměr, který ukazoval odpoledne 6,5 °C a předpověď hlásila mírné oteplení na cca 10 °C. „A ještě k tomu bude pršet“. „Pojedeme radši dřív, kdyby byly nějaké komplikace na cestě a abychom v Drážďanech měli čas to najít.“

 

            Vyrážíme v neděli 18.10.2009 v 5.20 h z Františkových Lázní. Mimo mne a Blanky jede ještě její oddílový kolega Hubert Adámek. Projíždíme přes Vojtanov a míříme na dálnici. Do Drážďan to máme asi 205 km. U Plavna se napojujeme na dálnici a mastíme si to za mírného deště do saské metropole. Doma jsem si vytiskl příjezdové trasy, takže v samotném městě nemáme problém a už v 8.40 hod za 3,- € parkujeme. Jdeme se zaregistrovat. Cestou zjišťujeme, že jsme mohli zaparkovat daleko blíže k centru závodu a že jsme zbytečně vydali tři eura. Hubert se vrátil pro auto, my jsme zatím blokovali parkovací místo. Registrační místo v zadním rohu poslední místnosti Vás donutí projít kolem všech prodejních stánků se sportovním zbožím, které se do haly vejdou. Dohodli jsme se, že si věci necháme v autě a nebudeme je dávat do šatny, neboť to máme kousek. Klíč od auta bude uschován na dostupném místě pro všechny.

 

„Je to dobrý, neprší a je kolem 10 °C, jdu do trenek“ raduji se, když diskutujeme, kdo v čem poběžíme. Nahoru si ale beru tři vrstvy, abych moc neprochladl, kdyby se počasí zhoršilo. Blanka půjde na čas pod 90 minut, já si kladu skromný cíl zaběhnout pod hodinu padesát. Startovní prostor je oproti pražskému půlmaratónu, kde je členění podle startovních čísel, rozdělen na úseky A-B-C, přičemž dané písmenko je i na startovním číslu. Blanka s Hubertem mají A, takže mne opouští a já se přesouvám do sektoru B.

            Start. Masa těl se pomalu dává do pohybu. Přes startovní čáru se valí davy lidí, které před sebou mají deset, dvacet jeden nebo čtyřicet dva kilometry. Hlavně to na začátku nepřepálit. Běží se mi poměrně dobře, přede mnou je balónek s časem 3,30. Toho se asi neudržím, ale první 4 km ho mám stále na dohled. Přestože mám pocit, že běžíme poměrně pomalu, držím tempo těsně kolem 5ti minut na jeden kilometr. Trasa vede přes Labe a po necelých třech kilometrech se vrací opět na levý břeh, potom proti vodě a asi na šestém kilometru se uhýbá doleva do města a míří do parků. Vybral jsem si spolubežce, kterých se držím – dvě žluté šusťačky s nápisem Thüringen a jednu červenou holku s copem. Na desátém kilometru v městském parku začíná foukat mírný vítr a hlavně začalo pršet. Trochu zpomaluji na občerstvovačkách a žluté bundy s copem se mi mírně vzdalují. Pokouším se je dostihnout, ale moc to nejde. Posledních pět kilometrů jsem už vytuhnul. Na mostu přes Labe na 20,2 km jsem zaslechl, jak komentátor hlásí, že běží Miroslav Vlach z Česka. Do cíle dobíhám v čistém čase těsně přes hodinu padesát. Zima jak v Rusku a ještě do toho drobně prší. U auta jsem klíč nenašel a tak se za tichého klení vracím do haly kongresového centra v naději, že najdu Blanku s Hubertem.

 

„Byla jsem třetí z ženských“ raduje se Blanka s kytkou v ruce. „A udělala jsem si tady osobák.“ Ze stručného vyprávění jsem se dozvěděl, že Blanka běžela s Hubertem společně. Asi v půlce trati jí pak Hubert začal utíkat, ale když viděl, že se blíží k cyklistovi, který jel jako vodič u prvních závodnic, tak na Blanku počkal a šel s ní až do cíle. Bylo z toho krásné třetí místo v kategorii žen a první v kategorii W30. Hubert pak letěl pro foťák do auta a odnesl si i ty klíče. Dostal jsem od něj pro zahřátí placatici RUMU.

 

            Domů se vracíme stejnou trasou, tentokrát za světla. Pořád drobně prší. Před půl čtvrtou přesedám ve Frantovkách do svého auta a jedu domů. Sebekriticky si musím přiznat, že jsem přípravu trochu podcenil a na konci mi už chyběly síly. Poslední pětka to už bylo trápení a byl jsem rád, když jsem doběhl. Uvidíme příští rok. Možná...

 

                                                                                                          Mirek